Ohlédnutí

Sice jsem si kvůli nemoci o něco zkrátil lázně, ale i tak jsem stihl posbírat řadu pochval... Je to krásné, když tam jezdíte několikrát ročně čtyři roky a tety, které mě znají od mých začátků, vidí ty úžasné změny... Moje začátky byly proplakané, protože jsem nechápal, co se se mnou děje. Teď, i když jsem v mých 6,5 letech stále na úrovni tříměsíčního miminka, už "chápu" a dokonce si myslím, že si i některé věci užívám. Tehdy jsem se na tety ani neusmál, jelikož jsem se dva roky usmívat neuměl ani na zalechtání. Ani jsem na tety nekoukl, jelikož mi tehdy zrak vůbec nefungoval. Při cvičení jsem nijak nespolupracoval, často jsem zvracel kvůli silnému refluxu či z pláče... No užily si se mnou :);) A teď? Dokáži se třeba na zvukový podnět usmát, dokáži si cíleně ručičkou sáhnout po hračce, kouknout se po ní, při cvičení se mi líbí změny poloh, protože je jinak moc nezažiji... Ano, ani po čtyřech letech nesedím, nelozím, nekomunikuji, ale to, že už dokáži mít z něčeho radost, natož z věcí, které mi pomáhají v rámci cvičení a sensostimulací, to už je snad pořádný pokrok hodný pořádné pochvaly, ne? ;) ;) ;); A za to všechno vděčím všem, co se mnou "pracovali" či "pracují" nejen v Klimkovicích, ale i během roku... Teta Ivetka s Feldenkreisem, teta Janička a strejda Radek s kraniem, fyziotety Baruška, Hanička, Lenička aj., tety ve stacionáři v Porubě, ergotety Verča a Adélka ze SenzaErga... Jejda, to by bylo ještě na dlouho, na kolik hodných fajn lidiček jsem měl to štěstí natrefit a nechci dělat výčet, abych na někoho nezapomněl ;);) Ale konečně si to všechno tak nějak sedlo a já si našel tu svou, trošku alternativní cestičku :);) Moc všem děkuji!!!!